A HLAVNĚ TO NEŘÍKEJ VE ŠKOLE

       A HLAVNĚ TO NEŘÍKEJ VE ŠKOLE

       Dnes před 150 lety se v Simbirsku na dolní Volze v rodině gymnaziálního ředitele Ilji Nikolajeviče Uljanova narodil syn, který změní historii. A to až tak, že jsem si ho jako malý školák nakreslil na úvodní stránku občanské výchovy (my se o něm pořád učili).

       Studoval pilně a jistě by se z něho stal úspěšný právník, ale… žil v drobet středověkých podmínkách carského Ruska, jehož všemocný vládce už lezl mužikům krkem. A i když rodina byla zámožná a materiálně si nemohli stěžovat, nesvoboda je nesvoboda a Voloďův starší bratr Alexandr se přidal ke skupině, která zlikvidovala cara Alexandra II. – a po šesti letech chystala atentát na jeho syna a nástupce. Vše prasklo – Sašu odvezla policie – a v květnu 1887 ho se čtyřmi dalšími (bylo mu 21 let) oběsila.

Bratrova smrt sedmnáctiletého Voloďu silně zasáhla. Odpor vůči vládnoucí moci se v něm přetavil v nenávist; a to až za hrob. Přísahal pomstu. Zapojil se do studentských protestů – následovalo vyhození ze školy. Plus vypovězení na venkov a hlídání tajnou policií. Vysokou ale vystudoval dálkově (to tehdy šlo) a založil tajný spolek nespokojenců, jakým byl on sám. Oženil se, vydal knihu a v roce 1900 emigroval do západní Evropy (objevil se i v Praze).

Už se vzdával naděje, ale naštěstí (pro něho!!) vypukla válka. Proti Rusku válčilo i Německo a Němci si postupně všimli, jak je Vladimír Uljanov (už měl přezdívku Lenin) schopný. Nabídli mu obrovské množství peněz a v převleku za topiče parní lokomotivy ho i s dalšími bolševiky dopravili po pádu cara v dubnu 1917 do Ruska. Přivezli ho tam úmyslně jako virus, který měl rozložit carské Rusko, odstranit cara – a pak podepsat mír s Německem. Ten scénář vypadal jako science fiction. Ale vyšel do písmene.

V listopadu 1917 se Lenin násilným převratem dostal k moci, na jaře 1918 podepsal mír s Němci – a v děsivé občanské válce (která Rusko stála 7-12 miliónů mrtvých; mnohem víc než první světová) ovládl největší zemi světa. To znamenalo nejen rozsudek smrti nad carem (syn Alexandra III., Mikuláš) a jeho dětmi, ale i nad parlamentní demokracií (bolševici dostali v lednových volbách1918 jen 23 % hlasů, tak parlament prostě rozehnali). Teror pak postupně zasáhl všechny vrstvy obyvatel. Když se vlně násilí nevyhnuly ani děti a protestovat proti tomu začali i někteří Leninovi spolupracovníci, odsekl typicky vztekle: „Poštěkáváte a kňouráte nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“

Leninovi se u nás před rokem 1989, jak pamětníci 40+ dobře vědí, opravdu nedalo vyhnout. Viz má občanka (tedy občanská výchova). Jmenovalo se podle něho skoro vše (třeba Nádražní v České Třebové – škola i ulice) a jeho sochami by se dalo tapetovat. Nevím, nad čím přemýšlel třeba před Východočeským divadlem v Pardubicích. Vzhledem k jeho povaze nejspíš nad tím, zda zlikvidoval dostatečný počet kontrarevolucionářů.

Když mi Táta coby desetiletému spiklenecky prozradil, že Lenin opravdu nebyl žádný dobrák, připojil rychle větu, kterou si z dětství pamatuji snad nejvíc: „A hlavně! Hlavně to neříkej ve škole.“

                             Zdeněk Hübner

 

Komentáře nejsou povoleny.