TRAGÉDIE pod HUASCARÁNEM (31.5.1970)

50 let od zániku československé horolezecké výpravy. Kde je zoufalství, tam nechybí ani naděje

Zdeněk Hübner

     31. května 1970, o půl třetí odpoledne, se v jihoamerickém Peru začala chvět zem. Během pár desítek sekund došlo ke katastrofě tak obřích rozměrů, že ji Andy dosud nezaznamenaly. Z povrchu země zmizela města o velikosti České Třebové; v některých dalších přežila sotva desetina. Lavina uvolněného ledu a kamení zasáhla rozsáhlé území v horách; jeden z jejích okrajů osudově zasáhl – a navždy pohřbil – i tábor československých horolezců pod nejvyšší horou tropů. Huascaránem.

Původně mělo patnáct Čechoslováků v plánu vystoupit na nejvyšší horu Severní Ameriky; aljašský Mount McKinley (dnes má hora zpět staré indiánské jméno Denali). Ten plán pocházel z roku 1968, kdy se otevřely hranice – a Čechoslováci se mohli po dlouhých letech poprvé svobodněji nadechnout. Vpádem Sovětské armády v srpnu 1968 byl nadějný rok Pražského jara brutálně ukončen. A za rok bylo horolezcům oznámeno, aby si našli jiný cíl než nepřátelské Spojené státy…

Naši lezci byli zkušení. Když nemohou do Severní, bylo jim na pozvání peruánských horolezců naší vládou milostivě dovoleno odletět do Ameriky Jižní. Cílem byl výstup jižní stěnou na horu Huandoy, kterou se do té doby ještě nikomu nepodařilo vylézt. Během příprav ale došlo k první tragédii: 18. května uklouzl na běžném turistickém chodníčku nešťastnou náhodu nejzkušenější člen expedice, 27letý Ivan Bortel. Pád do třicetimetrové hloubky znamenal konec. Mají se vrátit domů? Rozhodli se zůstat; a vystoupit na méně obtížnou, zato nejvyšší horu Peru – Huascarán.

S mrtvým kamarádem se rozloučili; oplakali ho i s přítomnými indiánskými potomky Inků (viz filmový dokument). Nemohli tušit, že jim všem osud vyměřil už jen pár dnů života. Neudělali chybu; byli zlou náhodou ve špatnou chvíli na špatném místě. Jejich konec pod lavinou sledovali ze vzdálenosti jednoho kilometru členové japonské horolezecké výpravy, která tábořila opodál.

Když se kdekoli dějí zlé věci, přijdou vzápětí ty dobré. Tak tomu u lidí chodí; TÁHNEME ZA JEDEN PROVAZ. Už druhý den po zemětřesení začala do Peru přicházet pomoc ze zahraničí. Kromě USA, Kanady, Kuby, Brazílie, Chile nebo Argentiny ji vyslaly téměř všechny evropské státy; samozřejmě včetně Československa. Do záchranných, vyprošťovacích a zásobovacích prací byly zapojeny desítky letadel a vrtulníků. Přepravily milióny tun potravin, přikrývek, stanů, stavebního materiálu, strojů na odklízení trosek, léků, šatstva. A pitné vody, která v prvních dnech v odříznutých horských oblastech chyběla především. Odvezly tisíce raněných do nemocnic a tisíce dětí do bezpečí. Někteří – Argentinci, Američané a Rusové – během záchranné operace sami položili svůj život.

Našim lezcům už bohužel nebylo pomoci. Podle všech svědectví – jejich kamarádi jsou ještě mezi námi – šlo o mimořádně kvalitní a nadšené sportovce. Dnes by jim bylo sedmdesát, osmdesát let. Nejstarší z nich, ve své době velmi slavný fotograf hor Vilém Heckel, by byl dnes stejně starý jako inženýr Miroslav Zikmund. Byl přesně v mém věku – a říkal, že toto je už jeho poslední výprava…

Je-li něco světlého v této temné kapitole světového horolezectví, pak je to především jedinečný příklad mezinárodní vzájemné pomoci. A využití nejmodernější techniky ve službách lidství.

Protože – jsme lidmi. Naštěstí.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Československá_expedice_Peru_1970

Komentáře nejsou povoleny.