MUŽI 28. ŘÍJNA (1918)

Je tomu již 100 let, co Evropa prožívala poslední týdny Velké války, které dnes říkáme 1. světová. Rakouské císařství, které bylo naším domovem po čtyři staletí, se otřásalo v základech. Naši předkové hledali cestu, kudy dál. Ti nejlepší z nich se rozhodli zřídit pro svůj národ samostatný český, vlastně československý stát. Rozhodnutí to tehdy bylo velmi odvážné – však i lidé, kteří ho vybojovali, byli stateční. Na prvním místě to byli učitelé a budoucí prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, ale rovněž i lidé jako Milan Rastislav Štefánik, Alois Rašín, Antonín Švehla či Gustav Habrman.

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK prožil 28. říjen, den vzniku samostatného Československa, ve Spojených státech, kde pro svůj plán získal souhlas amerického prezidenta Wilsona. Svou odvahu prokázal už jako student gymnázia, když se odmítl zúčastnit povinné školní zpovědi v kostele – za svou opovážlivost byl tehdy vyloučen. Odvaha pak vedla jeho kroky po celý život. Neváhal se zastat neprávem obviněných a odsouzených (třeba žida Leopolda Hilsnera), nebál se označit do nebe velebené „středověké“ Rukopisy za moderní podvrh. Po vypuknutí války vyhlásil habsburské říši boj na život a na smrt, i když to mohlo znamenat, že se do Čech a k rodině třeba už nikdy nevrátí. Nebyl povýšený, rád pohovořil s kýmkoli. Světovými politiky počínaje a prostým sedlákem na venkově konče. Trápilo ho jediné: zda jsme pro svobodu a samostatnost zralí, zda si svého státu budeme vážit – a zda si budeme umět vládnout. Nemohl nevidět, že řada českých politiků myslela především na osobní profit. Už tehdy.

EDVARD BENEŠ prožil 28. říjen ve švýcarské Ženevě, kam přijel na setkání s českými politiky z milované Francie. V mládí patřil k předním útočníkům pražské Slavie, rád lyžoval a jeho sportovní nasazení se mu vyplatilo i v nelehké roli evropského diplomata a politika: 14 i 16 hodin práce denně nebylo u něho nic neobvyklého. Zarputile bojoval na pařížské mírové konferenci o hranice nového státu, napsal řadu článků a s Masarykem přesvědčoval západní politiky o tom, že Češi a Slováci mají na svůj samostatný stát právo. Francouzi i Angličané stáli na naší straně a kdyby o 20 let později tváří v tvář Hitlerovi neztratili odvahu, neztratil by ji jistě ani Beneš.

Odvaha nechyběla ani Slovákovi s francouzským občanstvím MILANU ŠTEFÁNIKOVI. Ten muž nesnil zprvu o samostatném státě, ale o hvězdách – stal se ve Francii astronomem. Šestkrát vystoupil na Mont Blanc, podnikl řadu výprav do mnoha zemí světa od Ekvádoru až po Tahiti. Když vypukla válka, přihlásil se do pilotní školy a bojoval proti Němcům jako vojenský pilot. Byl zraněn a získával pak Čechy a Slováky ochotné za ještě nezrozený stát bojovat a umírat – to byli slavní legionáři, které připomíná socha „bubeníka“ v Ústí nad Orlicí. Štefánik se stal naším prvním ministrem vojenství a vznik republiky zažil v daleké Sibiři právě u legionářů, kteří zde trpěli za svobodu své vlasti.

ALOIS RAŠÍN byl 28. října v Praze – byl to on, kdo ten den sepsal první československý zákon. Pro vznik republiky pracoval přímo doma v Rakousku, což bylo hrdinské – po odhalení byl zatčen a spolu s Karlem Kramářem (později první československý premiér) odsouzen k trestu smrti. Život mu zachránily smrt císaře Františka Josefa a milost jeho nástupce Karla. Po vyhlášení republiky se stal schopným a oblíbeným ministrem financí. Zasloužil se o pevnou československou korunu a ke zděšení kolegů prosazoval, aby státní reprezentace neměla příliš vysoké platy (za práci pro vlast se prý neplatí!). Byl jedním z nejlepších ministrů, jaké jsme měli. Už v lednu 1923 byl ale před vlastním domem v Praze zastřelen komunistickým atentátníkem; a za několik týdnů zemřel… Syn Ladislav odmítl o 15 let později Mnichovskou dohodu a – byť nevoják – padl v nerovném boji proti Němcům za druhé světové.

ANTONÍN ŠVEHLA byl ten, kdo se v Praze zasadil o nenásilnou, sametovou podobu převratu. Budoucí ministr a premiér „dorostl ve státníka v našich poměrech formátu neobvykle velikého“ (Masarykův citát). Nadprůměrně inteligentní a nadmíru pracovitý člověk, který se přitom nehoní za popularitou a slávou – takových v české politice věru nebylo nikdy dost. Předseda agrární strany a zakladatel jejího deníku Venkov odmítl na prahu 20. století kariéru ve vídeňské říšské radě, kam tehdy pospíchal nejen politik. Ve 20. letech dokázal už jako československý premiér přesvědčit tři německé strany ke vstupu do vlády – tím čeští Němci vlastně poprvé Československo uznali. Ke státnímu svátku v době hluboké krize 28. října 1932 tento pravicový politik napsal: „Bohatí nemohou pychnout v přepychu a chudí nemohou zoufat v nedostatku. Probuďme své srdce a svědomí, abychom v nich měli nejbezpečnější kompas.“ Kdy naposled jsme podobně slyšeli mluvit nějakého z našich představitelů?

A konečně českotřebovský rodák GUSTAV HABRMAN: „Muž širokého rozhledu, obratný řečník, jeden z vůdců české a československé sociálně demokratické strany, samouk v nejlepším slova smyslu, jeden z nejvýznamnějších spolutvůrců státní samostatnosti,“ jak čteme v dodatku k Ottovu slovníku naučnému. Člověk, jehož jméno nese naše škola, prokázal odvahu už jako 20letý, když byl ve Vídni za šíření nepovolených letáků a časopisů odsouzen ke třem letům vězení. Později se stal nejvlivnějším představitelem sociální demokracie a prvním československým ministrem školství. Jako ministr sociální péče prosadil roku 1924 zákon o pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří, který ve své době daleko překročil výhody obdobného pojištění například v Anglii či ve Francii.

Nejstarší syn chudého panského kočího z Hodonína. Nejmladší syn rolníka z Rakovnicka. Syn slovenského evangelického faráře. Syn pekaře z Podkrkonoší. Syn statkáře z Hostivaře a synek českotřebovského pekaře a nočního hlídače v pivovaru. To byli muži, kteří porazili rakouskou říši a dovedli český a slovenský národ na práh státní samostatnosti.

A nebyli sami. O hrdinech – legionářích jsme se již zmínili. Ale odvaha nechyběla ani lidem v našich městech a obcích. Také našim předkům a vlastně příbuzným nescházela; vždyť své životy na bojištích první světové války položilo 98 Českotřebovských (většina padla za císaře pána, ale byli mezi nimi i legionáři-hrdinové od Zborova). Během války v našem městě propuklo několik vzpour – v jejich čele stáli často železničáři – a v září a říjnu 1918 bylo na nohou už celé město. V Nádražní ulici se lidé odvážně postavili proti četníkům s nasazenými bajonety a požadovali konec války a republiku. Na Starém náměstí ji Třebováci vyhlásili během generální stávky už 14. října, tedy 14 dní předtím, než se stát zrodil doopravdy. Ještě v noci se pak místní ženy pustily do šití národních praporů a 28. říjen přivítaly s ostatními jako den, na který už netrpělivě čekaly.

Z nádražáckých čepic zmizela ten památný den rakouská označení, na dráze byla zavedena jako úřední jazyk čeština a ještě téhož večera uspořádaly rozjásané davy v ulicích lampiónový průvod. Přes noc ve městě zmizely veškeré německé nápisy a říšské znaky v černožlutých barvách s dvouhlavým orlem a na ulici byly vyhazovány busty a obrazy císaře pána. Další den prošel městem slavnostní průvod za účasti 6-8 tisíc občanů, opět se konal průvod s lampióny, následoval slavnostní koncert a památkáři jen taktak ubránili barokní mariánský sloup na náměstí, který mohl dopadnout stejně jako ten pražský, staroměstský… Nadšenci se pak ještě vydali do německého Lanškrouna ukořistit jedno letadlo, aby bylo jasné, kdo bude v republice pánem. Nezapomeňme, že ne každý se v nové republice cítil jako doma. Ale to už je jiný příběh.

…………………………………………………………………………………………………..

A ještě k Masarykovi: muže odvahy se báli ještě dlouho po smrti. Tak třeba jeho pomník odhalený u naší školy (za účasti dr. Alice Masarykové) v březnu 1938 zmizel už dva roky poté. Po válce byl obnoven, ale již za několik let se na jeho místě skvěla rudá hvězda… V říjnu 1968 se na místě objevil znovu, ale zlé časy ho z místa opět vyhnaly, aby se v březnu 1990 – alespoň v podobě busty – opět vrátil.

Jeho myšlenky nám mají co říci i po sto letech. V době, kdy je ve světě tak málo státníků jeho formátu.

Zdeněk Hübner

Příspěvek byl publikován v rubrice Život školy a jeho autorem je Druhý stupeň. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.